Verpánek reloaded

[Abstract - winter upgrade of a travel stool]

Uplynulý víkend na chebském hradě jsem použil poprvé verpánek, vlastnoručně upravený přes zimu. Rozdíly (srovnej článek Co si sbalit na cesty) jsou následující:

• Podstavec nahrazen novým z tesaného trámu, jen mírně přihoblován.
• Navrch přiklížena dubová deska tlustá asi pět centimetrů, která přesahuje podstavec o pár cm na každé straně. 
• Spodní půlka raznice je nyní zapuštěna do vydlabané díry
• Hrany sedáku řádně zakulaceny, aby netlačily do nožiček
• Nové začepování sedáku, podstavec nemá přesně stejné rozměry jako původní.

Ze starého verpánku zbyl vlastně jenom sedák a nožičky. Ale je to naprostá pohoda, konečně je na ploše tolik místa, abych nemusel pořád něco odkládat. Práce s předělávkou se skutečně vyplatila!

Co si sbalit na cesty

[Abstract - What to pack for travel
Pictorial guide through my toolset, for visits to reenactor events.]

Je čas prázdnin, dovolených a výletů, je čas na odlehčený příspěvek. Tak proč se nepodívat na zoubek cestovní výbavě průměrného brníře, pokud by se snad vypravil na dovolenou na akci pro veřejnost. Není toho mnoho, kdo by taky na dovolenou na akci pro veřejnost jezdil s náklaďákem, že.

Základem je pořádný špalek, nebo aspoň stoleček co vydrží mlácení kladivem (moc jich takových neznám). Každý řemeslník ocení stabilní a pevný bod ve vesmíru! Proto sebou vozím verpánek, který je jako cestovní příslušenství neocenitelný - dá se na něm sedět, dá se rozebrat, pochopitelnou nevýhodou je vysoká hmotnost. Táhnout ho do kopce na zádech není nic moc. Výroba Bobr Kredl, kterému tímto děkuji. Kdybych měl stoličku, dala by se asi pracovní plocha vyrobit na místě z nepotřebného špalku, ale spoléhat na to bohužel nelze, ne všude vám vyjdou takto vstříc.

Zbytek vybavení se pak už vejde do truhličky. Tam najdou místo rozličná kladiva, drát, pytlíky s kroužky, kleště, hotové kusy pletiva, a tak dále. Pojďme si přehledně shrnout, co vlastně (u mně) znamená nezbytné minimum:

1. Verpánek
2. Děrovací jehla
3. Protikus pro zplošťování kroužků
4. Kleště pro jemnou práci
5. Rozpracované pletivo
6. Deska pro děrování
7. Proděravělé kroužky
8. Nýtky
9. Skoby pro zavěšení nástrojů
10. Kleště nýtovací
11. Kleště usazovací
12. Deka, aby nebolel zadek
13. Spirálky a z nich nadělené kroužky
14. Zploštělé kroužky

No, a víc toho není :-) Brnířina je kouzelná i v tom, že sebou taháte relativně malý počet věcí. Takový kovář je na tom jistě hůř. Jsou jistě řemesla, která jde dělat s o něco více minimalistickou výbavou, ale to už ponechám na vašem zvážení.

Hrot jehly

[Abstract - A needle tip

Short hint on tip geometry of a piercing tool.]

Kolik andělů může tančit na špičce jehly? Tato otázka je sice původně míněna jako výsměch středověké scholastice, pro brníře však onen pověstný hrot jehly svůj význam přeci jen má, poměrně velký.

V příspěvku Probíjení kroužků jsem se věnoval tomu, jak vlastně do kroužku prorazit díru. Je to krok náročný na přesnost, a bohužel je velmi snadné při něm kroužek roztrhnout. Alespoň u mě je v tomto kroku největší odpadovost. Vyplatí se tedy věnovat pozornost každému detailu, v tomto případě geometrii hrotu jehly. Omlouvám pokud objevuji již objevené, ale znáte to, když o slepé uličce nevíte, jistě do ní zabloutíte.

Celou dobu, co se snažím o brnířinu, jsem používal jehly broušené způsobem který je vyobrazen níže, tedy hrot plynule se zužující do špičky:

Nedávno jsem však sledoval při práci brníře Bobra, který používá samostatné kalené jehly, a rozhodl jsem se zkusit pro hrot jehly trochu jiný tvar. Používám tenké vrtáky, zalepené do držátka, něco jako grafitová tužka, ale provedená v kovu. Poté, co jsem zkušebně jednu jehlu naostřil na jinou geometrii, výrazně mi klesl počet prasklých kroužků, zároveň se mi daří dělat daleko lepší - méně kuželovité - díry.

Rozhodně tedy doporučuji každému ostřit následovně: tělo jehly svírá dosti ostrý úhel, a na samotné špičce je malinký kužel cca 45 stupňů. Stačí po dobroušení hlavní části přejet hrotem po brousku, za současného otáčení jehly v prstech.

Samozřejmostí je jehlu po broušení naleštit a při samotném probíjení dírek mazat - voskem, olejem, čímkoli. V reálu pak jehla vypadá nějak takto, bohužel můj fotoaparát neumí lepší makro, proto prosím omluvte mizernou kvalitu fotky:

Kleště usazovací reloaded aneb V2

[Abstract - Setting tongs version 2
A tool improvement - instead of drilling hole through one of jaws, groove by hand-saw is enough. The tool is thus simpler to make, as there is no need to drill small diameter hole at all.]

V příspěvku Kleště usazovací popisuji nástroj, který používám pro usazování nýtku do předem vytvořené dírky. A protože nejsem líný přemýšlet, tak jsem (zcela v intencích úvahy Procesní odbočka) nástroj zjednodušil. Jak už to tak bývá, nápad přišel jednoho rána tam, kam i císař pán chodil pěšky.

Ve zkratce, není potřeba vrtat do jedné z čelistí průchozí díru, bohatě totiž stačí dotyčnou čelist naříznout pilkou.

Význam je doufám zřejmý, vrtat díru o průměru 1 mm do cca 6 mm železa není nic, co bych chtěl (a to i třeba v pozdním středověku) dělat každý den, zatímco i s velmi primitivní pilkou lze kýžený zářez udělat rychle a snadno. Tím samozřejmě neříkám, že dělat malé dírky do železa nejde (viz například mikro-studie na téma Průvlaky), ale proč si výrobu nástrojů zbytečně zesložiťovat, že.

Pikantní je, že na kleštích níže byl původní řez udělaný modelářskou pilkou - byl však příliš úzký, takže jsem udělal vedle řez normální pilkou na železo...



Experimentální vysekávání kroužků

[Abstract - Experimental punching
My experimental way of punching the links from 0.5 mm metal sheet. I am using two 4 mm thick plates, tied rigidly to each other, with about 0.6 mm distance in between. A set of coaxial holes is drilled through. Sheets are of good quality steel (tempered), punches alone from average quality. Sheet metal goes into the gap between the plates. At first I punch the small inside hole, then punch the outer diameter. In the end I discuss lessons learnt and a possible improvements to this toolset.]

Tento příspěvek volně navazuje na úvahu o svařovaných kroužcích; kromě (zřejmě) svařovaných kroužků se totiž i na dochovaných zbrojích vyskytují kroužky vysekávané z plechu. Jako jistou kuriozitu je možno uvést několik případů, kdy byla jejich plocha využita k tvorbě různých nápisů (ražených stejně jako u mincí; zářným příkladem je ruská tzv. Bajdana, ale existují i jiné).

Cílem experimentu bylo vyzkoušet prakticky jednu z uvažovaných metod, a totiž postupné vystřihování napřed vnitřní díry a posléze (silnějším střižníkem) vyseknutí celého kroužku, a to při použití střižníků z plného materiálu (de facto jednoduchých tyček). V literatuře (Jouttijärvi, Arne - Fremstilling af ringbrynjer, in: Early Iron, 1996, také jako The manufacture of chain-mail) lze narazit i na úvahy o metodách jiných, konkrétně sekání jistou formou zaostřené trubky. Kterou metodou byly vysekávané kroužky opravdu vyráběny se zřejmě nedozvíme (pokud nebude nalezen jednoznačně určitelný artefakt), je rovněž možné že se metody např. za časů Říma lišily od těch použitých později.

V experimentu byla použita běžná konstrukční ocel bez určení třídy (odpad z Ferony prodávaný na váhu...), z níž byl napřed sestaven přípravek a vytvořeny střižníky. Obojí bylo následně nauhličeno v rohovině (viz příspěvek Jak se kalí zbroj...). Samozřejmě bych mohl použít moderní nástrojové oceli, domnívám se však, že středověcí „nástrojáři“ si tento luxus dopřát nemohli a postupovali spíše cestou relativně dobře obrobitelného materiálu a jeho následného nauhličování a tepelného zušlechťování.

Celkový pohled před nauhličováním. V pozadí pytel s rohovinou, vpravo nádoba pro nauhličování, uprostřed střižníky a dva přípravky. Vlevo leží pásek plechu. 

Základ vystřihovacího přípravku tvoří dvě ploché desky o tl. 4 mm, které jsou od sebe vzdáleny cca dvojnásobek uvažované tloušťky plechu. Jelikož jsem použil pro vysekávání plech tl. 0.5 mm, jsou od sebe za pomoci dvou na sobě ležících podložek z téhož plechu desky vzdáleny asi 1 mm. Obě desky jsou spojeny dvěma nýty tak, aby byly ve svojí vzájemné poloze fixovány. Použil jsem zapuštěné nýty, aby mohl přípravek ležet na ploše a při práci se nekýval.

Do obou desek byly vyvrtány souososé díry o rozměrech 4 mm jako vnitřní a 6 mm jako vnější průměr budoucího kroužku. Jeden z přípravků měl díry pouze po 6 mm. Díry jsem vyvrtal ještě před snýtováním, což nebyl dobrý nápad (viz níže). Stejně tak jsem desky osadil velkým počtem děr, aby bylo možno s nástrojem dále experimentovat, v reálu by mohly stačit např. 4 od každého rozměru. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, že zvolené rozměry děr byly vybrány čistě z praktického hlediska a ve skutečnosti by mohly být „od oka“ - střižník je natolik jednoduchý, že by nemělo být problém jich mít vyrobenou celou hromadu a vybírat je podle potřeby (například podle tloušťky plechu). 

Střižníky jsou tvořeny prostou kulatinou. Při návrhu jsem vycházel z úvahy, že hlavní část (přípravek) je náročná na kvalitu a výrobu a musí vydržet mnoho tisíc kroužků, zatímco střižníky jsou „spotřební materiál“; to z toho důvodu, že opotřebovanou díru není možné zpětně zůžit, zatímco vyrobit tlustší střižník a na díru ho napasovat by nemělo představovat větší problém (např. jej obrousit na ručním brusu). Samozřejmě je možné uvažovat i obrácenou situaci, kdy jsou samotné střižníky naopak velmi kvalitní a náročné na výrobu, zatímco přípravek je „spotřební“ – zde je pole neorané pro další experimenty. 

Fungování je velmi jednoduché, pásek plechu je nejprve prostřižen v menší díře, následně posunut k větší a je vystřižen celý kroužek. Jelikož chybí jakékoliv vodítko, je nutná určitá praxe, aby byly výseky pokud možno soustředné, tedy aby výsledný kroužek „nešilhal“. Při dobrém osvětlení je to ale vcelku triviální a jsem si jist, že po několika desítkách kroužků by ruční centrování nepředstavovalo žádný problém. Kroužky jsou pochopitelně mírně zdeformovány do jakési mističky, nicméně jejich srovnání je otázkou jednoho úderu kladivem. 

Celkový pohled na přípravky po pokusných výsecích

Výsledné kroužky zblízka. Připomínám že jejich šířka je pouhý jeden milimetr. V dírách přípravku jsou vidět saze po nauhličování.

Praktické zkušenosti: 

• Díry je nutné na finální rozměr svrtat až po snýtování: i velmi malý posun způsobí že se rozjedou a dochází k zbytečnému nadměrnému opotřebení nástroje. 
• S ohledem na udržení roviny bych doporučil nýty tři – dva na jedné straně, jeden na druhé.  
• Přípravek je kouzelný v tom, že po opotřebování jedné plochy jej lze otočit a dále používat. 
• Na druhou stranu, dodatečné zabrušování už opotřebovaných děr není u tohoto provedení možné (logicky...). 
• Díry jsou moc těsné, respektive střižníky jsem udělal moc přesné – u dalšího prototypu bych udělal díry o 0.1 – 0.2 mm širší než je střižník
• Střižníkům by prospěl velmi mírně kuželový tvar – střižník se občas „chytne“ v plechu a musí z ní být vykroucen.
• Kuželový tvar by mohly mít i díry, dokonce bych ho při tvorbě děr kovářským vyrážením předpokládal (alespoň po většině délky). Pochopitelně zužující se „zvenčí dovnitř“. 
• Plechu by v každém případě prospělo vyžíhání do měkka
• Plech tl. 0.5 mm je zřejmě zbytečně tlustý, výsledný kroužek by byl dle mého skromného názoru funkční (t.j. pevný alespoň jako kroužek nýtovaný) zřejmě i při tloušťce 0.4-0.3 mm. 

Závěrem můžu konstatovat, že toto provedení je funkční a zkušený kovář "nástrojař" by s jeho výrobou neměl mít zásadní problém, včetně takových lahůdek jako je lapování děr jemným křemičitým pískem s olejem.

Doplňky

[Abstract - Accessories

Summary of the remaining tools or accessories I do use, such as:

• handle for winding the wire into a coil
• tool to cut spring into links (with overlap)
• hammers of various sizes
• lead-tin board for piercing the links
• draw-plate to customize the wire thickness]

Mezi doplňky lze zařadit následující nástroje:

Navíjecí trn
Běžná železná kulatina, na jednom konci má držadlo, na druhém zářez, do kterého lze uchytit drát pro navíjení. Výsledkem je spirálka s těsně kladenými závity.

Navíjecí trn

Detail zářezu na konci navíjecího trnu

Sekáč na kroužky
Po navinutí je potřeba pružinku rozdělit na jednotlivé kroužky. Protože používám postup, kdy jsou kroužky oddělovány už včetně přesahu, musí mi sekáč toto umožňovat. Používám kovářsky vyrobený sekáč, který má v ostří vybroušený malý zářez, tak akorát aby dokázal oddělit kroužek i s přesahem, de facto se jedná o sekáček o délce rovné tloušťce drátu (tedy například 1 mm).

Toto řešení se dobře udržuje - pokud dojde k poškození pracovního ostří, stačí buďto o kousek zabrousit ostří a prohloubit zářez, nebo odbrousit celé čelo sekáče a ve vhodném místě udělat nový zářez. Pro sekáč platí to samé jako pro probíječe: po broušení je vhodné ostří přeleštit. Sekání provádíme zásadně na pevné, ale relativně měkké podložce, viz níže.



Schematický náčrt funkce sekáče. Červeně jsou jednotlivé kroužky v navinuté pružince.

Sekáč - celkový pohled

Sekáč - detail zářezu pro přeskočení kroužku

Kladiva
Hodí se 3 kusy různé hmotnosti, od lehkého kladívka pro probíjení dírek do kroužků až po palici na formování kroužků.

Pracovní podložka
Na sekání kroužků a probíjení děr je potřeba nějaká rozumná podložka, mě se osvědčila slitina olova a cínu (něco okolo 1:1, vážně nevím – dávkováno od oka; materiál klempířský cín a hrst rybářských olůvek). Bez problému je možno odlévat i doma na plynovém sporáku. Odlévací nádoba by měla mít rovné dno, takže bude možno používat podložku z obou stran, například na jedné sekat a na druhé probíjet. Pokud už je podložka opotřebovaná, stačí roztavit a odlít znovu.

Pracovní podložka

Průvlak na dráty
Jelikož brníř čas od času potřebuje zcela specifickou tloušťku drátu, je vhodné disponovat průvlakem (angl. draw plate). To je ocelová deska s různými otvory, a postupným protahováním drátu stále menšími otvory se dostaneme na kýženou tloušťku. Průvlaky je jedním ze základních pracovních pomůcek šperkaře a používaly se zcela jistě už velmi dávno (časem shrnu některé historické nálezy [úprava: viz Historické průvlaky pro tažení drátu - orientační přehled]). Pokud chcete, aby vám průvlak vydržel déle, mažte drát včelím voskem.

Dnes je lepší takový průvlak zakoupit, protože domácí výroba je prakticky vyloučená a i velmi dobrý kovář by měl s tak titěrnými dírkami dost práce. V Česku lze doporučit firmu SWAH http://www.zlatnici.swah.cz/:  Tažení - Průvlaky, jinak osvědčené a (někdy) levnější Rio Grande http://www.riogrande.com/ - hledejte položku "draw plate". Vybírejte takový, který vyhovuje vašemu předpokládanému rozpětí tlouštěk drátu (tedy asi někde od 1,5 mm do 0,3 mm) a kde jsou od sebe jednotlivé tloušťky vzdáleny maximálně 0,1 mm (takže například 1,1 - 1,0 - 0,9 - 0,8 ...). Pochopitelně s dírami kruhového průřezu.

Průvlak. Díry jsou značené v nějakém mě neznámém systému (asi tzv. gauge), ale to je cekem jedno

Kleště nýtovací

[Abstract - Riveting tongs

Deep dive into my way of making riveting tongs, one of most important tools in my process. Starts with selection of a tongs with very good head geometry, no wobbling and long enough handles. Then I take a suitable iron ball (i.e. loose from bearings), hit the tong head to make marks into jaws, and careful grind by round bur a final round depression into each jaw (as I am using round rivets). Highlighting a need of a constant care for a final geometry, so the depressions are really opposite to each other.]

Nýtovací kleště jsou jedním z nejdůležitějších nástrojů brníře, alespoň pro mě, a tak se vyplatí jim věnovat velkou pozornost, což se vrátí na kvalitě nýtovaného spoje. Na rozdíl od usazovacích nebo pracovních kleští (které mohou být typu „co dům dal“) musí určitě splňovat tyto minimální požadavky:

• Velmi dobrou geometrii kleští a čelistí. Kleště nesmí při stisku různě vaklat (což je bez kompletní sborky/rozborky neodstranitelná vada), čelisti na sebe musí velmi dobře dosedat (což se dá naštěstí dopilovat).
• Musí mít dobrou „páku“, tzn. v porovnání s délkou rukojetí musí mít krátké čelisti. I malý kousek kovu vyžaduje při ručním tvarování značný tlak.
• Musí být ze solidního materiálu, tzn. žádné bláto. Nemusí být sice kalené, ale skutečně by měly být z materiálu o třídu lepšího než jiné nástroje, jinak je budete muset neustále „seřizovat“.

Až na výše zmíněné se jedná o prosté kleště s hladkými čelistmi, které jsou ovšem upraveny následujícím způsobem: do každé čelisti je vytvořen malý důlek (resp. dva, aby bylo možno uchopit kleště z jakékoliv strany), přičemž do protější čelisti je vytvořen ten samý důlek. Geometrie a rozměr důlku je věcí každého brníře, protože bude mít vliv na finální vzhled nýtovaného spoje a ten může být různý – může to být pyramidka s ostrým vrcholem, půlkulatá hlava, nebo dokonce něco jako rotační hyperboloid (takový malý Ještěd).

Jak takové souosé důlky vyrobit: začneme tím že si do jedné z čelistí pomocí stopkové brusky nebo důlčíku vyznačíme budoucí místo důlků. Klidně si je prohloubíme až téměř na finální velikost, ovšem necháme si rezervu. Pak vezmeme malou ocelovou (kalenou) nebo aspoň měděnou kuličku, vložíme do důlku a sevřeme pevně čelisti kleští, případně lehce poklepeme kladivem. Kulička otiskne stopy na protější čelist; tuto stopy opět důlčíkem nebo velmi malou brusnou stopkou opatrně prohlubujeme, za neustálé kontroly jestli nám důlky neujíždí od sebe (hodí se zásoba kuliček a dobré osvětlení ☺).

Musím zdůraznit, že sám používám rotačně souměrné důlky, což znamená že jsou to skutečně důlky, asi jako zmenšená verze důlku na cvrnkání kuliček. Kromě nich se lze setkat i s různými formami drážek – jako by do čelisti byl vyražen nebo vybroušen půlměsíček (nějakou raznicí a za následného zakalení čelistí, což přinese asi problém s geometrií). Výroba takové drážky je ještě o něco náročnější, protože musíte hlídat, aby skutečně byla v obou čelistech co nejvíce stejná. Osobně v těchto drážkách neshledávám přínos, nicméně je košer je zmínit. Ještě nějaké fotky takových nýtovacích kleští:

Nýtovací kleště - celkový pohled

Vyšší počet důlků usnadňuje práci s nástrojem

Kleště usazovací

[Abstract - Setting tongs

Description of the setting tongs, that allow me to set the rivet later in a process. Those are simple tongs, with hole or groove through one of jaws, and small dent in other jaw. The article should be read together with later addendum.]

Aktualizace: Není třeba čelist provrtávat skrz - stačí ji proříznout pilkou. Viz článek V2.

Usazovací kleště jsou klasické kleště (podobně jako kleště pracovní), ale mají hladké čelisti, upravené následujícím způsobem: v dolní čelisti je vyvrtána průchozí dírka o něco větším průměru než je nýt; například pokud nýtujete drátem o průměru 0.6 mm, bude dobré udělat díru mezi 0.8 a 1 mm. Důrazně upozorňuju na dvě věci:

• aby byla díra průchozí (časem se bude ucpávat různým bordelem a je vhodné ji jednou za čas prošťouchnout drátem)
• aby byla skutečně o něco větší než drát na nýtování – jinak se v ní bude nýtek různě pěchovat a stane se, že v ní uvázne.

V horní čelisti je souosý (tzn. ve stejném místě jako je díra ve spodní čelisti) důlek nebo nehluboká dírka o přibližně stejném průměru jako je ta ve spodní čelisti. Hloubka této dírky by neměla být o moc větší než je průměr, takže například při vrtání vrtákem o síle 1 mm by neměla hloubka překročit nějakých 1,2 mm.

Schematický podélný řez čelistmi. Kresleno od ruky 

Funkce kleští je jednoduchá: probíječ vytvoří kuželovou dírku, takže nýt nejde jen tak prosunout skrz naskrz (a jestli jde, tak je to z různých důvodů špatně). Do finální pozice ho postrčí právě usazovací kleště. Nicméně k detailům pracovního postupu se dostanu později.

Výroba je triviální – ujistěte se že kleště nevaklají (případně dotáhněte ranou kladiva...), mezi čelisti si vložte např. kousek plechu nebo dřeva síly asi tak 2 mm, stáhněte tak, aby vám nevypadl a zároveň aby jste viděli kam vrtáte. Pak provrtejte jednu čelist skrz naskrz, druhou pak jenom maličko - stačí si jen místo budoucí horní díry označit, prohloubit se dá jiným způsobem, například vyrazit nějakým ostrým nástorojem. Geometrie díry (jestli je kolmá na styčnou plochu nebo různě od kolmice nakřivo) nehraje moc roli, ačkoliv samozřejmě se nic nemá přehánět – snažte se kolmici udržet. Hlavní je sousost děr.

Celkově by díry neměly být daleko od hrany čelistí (např. 1 cm), ale ani moc blízko (např. 1 mm). Je vhodné napřed vyvrtat díry a potom čelisti průběžným opilováním různě zůžit a zakulatit, aby vám jejich hrany nepřekážely při práci. Nějaké fotky kleští, které používám už dost dlouho:

....takže je vidět vyvložkování různých starých pokusných děr

Čelisti jsou různě opilované, aby nevadily při práci s kroužkem

Celkový pohled

Kleště pracovní

[Abstract - Manipulation pliers
Brief description of the manipulation pliers, for instance that they should be lightweight, small enough and with flat jaws (disqualifying classic combines), and ergonomic to prevent carpal tunnel syndrome.]

Pracovní kleště slouží k manipulaci s kroužky, zejména k otevírání a zavírání. Jelikož neplní nějakou speciální funkci, mohou být celkem libovolného vzhledu, pouze by měly splňovat následující jednoduchá kritéria:

• Být (váhově) co nejlehčí, přeci jen je člověk bere do ruky velmi často
• Nepoškozovat při práci kroužek (tenhle bod spolu s předešlým diskvalifikuje např. klasické kombinačky)
• Umožňovat i přes celkově malou velikost dostatečnou "páku", aby si člověk neodrovnal zápěstí
• Padnout do ruky, například by jejich rukojeť neměla nikde moc tlačit do dlaně, jinak se brzy objeví puchýř :)

Na hraní si s brnířinou stačí zajít do nějakého vetešnictví a poptat se po kleštích; většinou mívají někde vzadu krabici plnou starých nástrojů za lidové ceny. Jinak je zvládne vyrobit každý kovář, přeci jen je to zcela elementární nástroj.

Kovářsky vyrobené pracovní kleště. V reálu mají cca 14 cm na délku.

Probíječe

[Abstract - Piercing tool
Describing my way to make piercing tools, by inserting a broken drill bit into black steel handle and subsequently sharpening entire tip into an acute angle. I remind usefulness of making entire set of such a tools in a row, as well as a good polishing of resulting piercing tip.]

Účel probíječů (nebo jak to proboha nazvat, nevím, děrováků??) je za pomoci kladívka prorazit (to pierce, nikoliv prostřihnout - to punch) miniaturní dírku, kterou posléze povede nýt spojující oba konce kroužku.

Probíječe jsou v aktuální ruční verzi tyčky z běžné železné kulatiny 8 mm (lze použít i hranol, šestihran libovolného rozměru padnoucího do ruky), do kterých je v jejich ose vyvrtaná dírka, do které je zasazený opět HSS vrták. Ten hraje roli jádra, které by v reálu (při kovářské výrobě) bylo kalené na větší tvrdost než zbytek nástroje.

Jako jádro lze samozřejmě použít jakoukoliv jinou velmi pevnou kulatinu, například nějakou hřídelku, tenký nastřelovací hřebík, jehlu do gramofonu atd., dokud je její průměr v nějakém rozumném rozmezí; já používám průměry 0.8 - 2 mm. Hrot jádra nesmí samozřejmě moc vyčnívat ze zbytku nástroje (rukojeti), jinak se při práci rychle ulomí. Po zasazení už lze hrot dobrušovat podle potřeby například brouskem nebo (opatrně, nepřehřát) na brusce, v podstatě pak nástroj funguje jako běžná tužka, kterou průběžně ořezáváte.

Důležité: pokud můžete hrot po broušení vyleštit, bude se s ním pracovat daleko lépe. Stejně jako u formovacích raznic, je dobré si na jeden zátah vyrobit probíječů několik, v různých průměrech. Až používáním zjistíte jak se vám který hodí do ruky.

Detail hrotu různých probíječů - zleva 2 mm, 1 mm a dva 0,8 mm

Sada probíječů. Zcela ahistorické korkové špunty slouží pro ochranu při přepravě.

Formovací raznice

[Abstract - Forming dies
How I do make the forming dies, for flattening the overlapped links. Basically, dies are pair of heads from good steel, each with a circular groove in front. The groove is hand-grinded by diamond round bur, while having the die head in rotation (i.e. adjusted in a drill). The dies can be used either as tool in a hand-press, or, as a free hand tools for hammering. The heads itself do not be necessarily circular or rotation-symmetric; only the grooves and their relative positioning matters.]

Formovací raznice jsou dva identické kusy železa, na čele s vybroušenou drážkou. Vyrobeny můžou být z kulatiny, nebo z hranolu, je to jedno.

Drážka má rozměry asi jako kroužek, ale není moc hluboká. Taky je širší než je drát. Prostě spíš takové mělké údolí než zářez půlkruhového průřezu. Při formování kroužku se děje totiž zhruba toto (červeně je kroužek v místě přesahu):

Raznice je nutné vyrobit z železa o kus pevnějšího, než je drát na kroužky; já z důvodu domácí výroby a nemožnosti kontrolovaného kalení používám standardně HSS vrtáky pr. 13 mm, které jsou odbroušeny v místě, kde končí vrtací část. Výhoda je, že tyhle vrtáky bývají osazeny 10 mm stopkou, takže se dají usadit do nějak vyvložkovaného špalku, nebo do ručního lisu, ba i do nějaké rukojeti, pokud boucháte kladivem. Níže je jedna taková raznice vidět, spolu s ještě nedrážkovaným polotovarem z výše zmíněného vrtáku.

Drážka samotná se dá vyrobit velmi jednoduše, stačí uvést raznici do rotačního pohybu (třeba upnout si do vrtačky, do soustruhu, co je libo), pak si vzít jinou vrtačku nebo ruční frézku (takové ty krámy od Proxxonu, Extool atd.), do ní dát kulovou diamantovou brusku o průměru asi 2 mm. No a zbytek už je na vašem odhadu, jak velkou či jak širokou drážku vybrousíte; zabere to asi 5 minut. Nemusíte se trápit, když vám vyjde jedna drážka třeba hlubší než druhá, je to jedno.

Tímhle způsobem si můžete vyrobit spoustu raznic, podle síly drátu a průměru kroužku. Samozřejmě každý pár raznic musí mít drážku pokud možno identickou (stejně vzdálenou od středu).

Seznam nástrojů

[Abstract - Tool list
Shortlist of basic toolset, I am about to describe in future posts.]

Základní seznam nástrojů, které budu později popisovat včetně výroby:

• Formovací raznice
• Probíječe
• Kleště pracovní
• Kleště usazovací
• Kleště nýtovací
• Doplňky