[Abstract - Only a hobby, fortunately
Article deals with the widespread bias, where people often romanticise maille making, while in reality this craft must have been both demanding and risky, due to its exclusive economy. In part, the bias comes from lack of information preserved till now; as a result, most of population struggles to imagine this craft in a period economy context. In closing, I do appreciate the opportunity to make maille as a hobby only, besides having regularly paid modern job.]
Potíž s brnířinou je v tom, že si tuhle činnost většina (ne všichni) lidí tak nějak romantizuje. Jinak řečeno, představují si, že rytíř se jednoho dne vzbudil na svém hradě, vzpoměl si že chce kroužkovou zbroj, vyslal tedy pacholka do nejbližší vesnice a ten mu za nějaký peníz kýžený výrobek přinesl. Vymýšlím si, zjednodušuju, ale ruku na srdce, podobné divoké názory (hned po dotazu "a jak dlouho to trvá?") slýchám od diváků často.
Troufnu si tipnout, že práci kováře, truhláře nebo hrnčíře si dokáže představit každé malé dítě. Práci takového pasíře (doškáře, kolomazníka, nebo třeba malíře ikon) už asi míň lidí, ale jde to, řemesla jsou to sice řídká, ale někde (ne nutně v Česku) fungují a jejich produkty se stále používají. No a pak jsou řemesla zcela a bez výjimky zaniklá, kam patří nepřekvapivě i brnířina, a hrozně moc dalších.
Jenže když se člověk zamyslí kriticky, zjistí, že ta brnířina musela být zatraceně tvrdé řemeslo, stejně jako mnohá jiná. Samozřejmě, asi lepší než se plazit celý den v dešti za volským zadkem a orat. Ale ne o moc lepší. Zakázka může být, nebo taky nemusí. Představte si sebe sama, že máte před sebou hromadu hřiven železa (v lepším případě kusy nenormovaného drátu) a vaším úkolem je z tohohle stvořit dejme tomu za rok kroužkové brnění pro pana XYZ. Celý ten rok musíte živit sebe, ženu, děti a taky samozřejmě na svatého Martina zaplatit daně. A taky třeba opravit došky na baráku. Nebo zaplatit na každém mostě mýto, pokud cestujete. No a pan XYZ vám dal zálohu, nebo taky nedal, a třeba vám vaši práci nakonec ani nezaplatí.
O tomhle uvažuju, když dělám kroužky - jaké zatracené štěstí mám, že si můžu dovolit marnit čas touhle obskurní činností. Jaké šílené objemy člověkohodin musely padnout jenom na ty zbroje, které se do dneška dochovaly; stovky tisíc hodin? možná miliony, kdo ví. A to se řádově víc zbrojí nedochovalo, protože se rozpustily do rzi nebo skončily ve výhni. Brnířů muselo být hodně, aby to vůbec stihli, a museli makat tvrdě. Vzpomeňte si na ně, až se rozhodnete pustit se do opravdové brnířiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat